Abychom uměli hledat cestu, jak z ochromení strachem poctivě ven, je třeba nejdříve rozpoznat, co a proč se to s námi stalo.
Je před námi trpící, zesláblý či umírající člověk a my bychom se měli ptát, jak mu můžeme pomoci.
Místo normálního lidského soucitu s člověkem, který trpí, a místo účinné pomoci chceme volit usmrcení, tedy zkratkovité a problematické řešení. A nevolíme je pouze osobně, ale snažíme se je uzákonit, tedy zavést pokud možno pro všechny a preventivně. Tím opět budujeme další zkratku: budeme zproštěni nutnosti uvažovat o tom, co je dobré, slušné a mravné.
S nabídkou reagovat lidsky a odpovídajícím způsobem na utrpení umírajících přichází paliativní péče.
Moderní paliativní péče už funguje několik desítek let. Není to nepochybně cesta jediná a nepřináší jednoduchá řešení všech problémů spojených se smrtí a umíráním, ale stojí za to ji poznat.
Paliativní péče je péče o nevyléčitelně nemocné a umírající, která je zaměřená na kvalitu života, dokáže léčit bolest a ostatní symptomy, zachovává pacientovu důstojnost až do přirozeného konce a podporuje jeho rodinu.
Paliativní péče v širokém slova smyslu byla vždy jednou ze stěžejních součástí lékařské a sociální péče. Medicína totiž vždy ve větší či menší míře reflektovala, že její možnosti vyléčit nemocné či alespoň prodloužit jejich život jsou omezené. Zároveň si však byla vědoma, že její možnosti ani zdaleka nekončí tam, kde končí její schopnost uzdravit. Chápala, že zcela klíčovou součástí lékařské péče je také tišit bolest a jiné formy utrpení a poskytnout nemocnému v tomto utrpení útěchu. Jak praví staré úsloví: lékař může vyléčit málokdy, léčit někdy, pomoci však vždy. Moderní medicína učinila ohromný pokrok tím, že umí mnohé nemoci vyléčit a ještě více jich umí léčit. Jakoby však zapomněla na to, že i tam, kde nedokáže léčit, může a musí pomoci.
Paliativní péče vznikla a mohutně se rozvinula v druhé polovině dvacátého století. Její rozvoj byl ovlivněn několika faktory. Jedním z nich byla změna hlavních příčin úmrtí a radikální prodloužení života v průběhu posledního století, způsobeného mimo jiné významnými úspěchy moderní medicíny. Tato velká změna s sebou přinesla poněkud paradoxní důsledky.
Na začátku 21. století žijeme totiž v průměru výrazně déle a v mnohém ohledu pohodlněji, než tomu bylo před sto lety. Platíme však za to nemalou daň: déle (ale často vůbec ne lehčeji) také umíráme.
Moderní medicína, povzbuzena svými terapeutickými úspěchy, začala na tento stav reagovat až se značným zpožděním. Potřeba a význam kvalitní paliativní péče o pacienty na konci života byly totiž do značné míry zastíněny zaměřením medicíny na léčbu a uzdravení a velkými úspěchy, které vedly k tomu, že meze tohoto směřování a problémy, jež tento vývoj medicíny přinesl, nebyly dlouhou dobu reflektovány.
Rozvoj moderní paliativní péče je tak možné pochopit jako pokus o znovuoživení starého povědomí o potřebě a významu kvalitní péče o člověka, kterého už nelze vyléčit, v nových podmínkách. Paliativní péče vyrůstá na jedné straně z reflexe skutečnosti, že možnosti moderní medicíny nejsou neomezené, na druhé straně se však opírá o významné pokroky, kterých medicína především v léčbě bolesti a zvládání dalších symptomů dosáhla.
Podle definice Rady Evropy je paliativní péče aktivní, na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná nemocným, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stádiu. Jejím cílem není primárně vyléčení pacienta či prodloužení jeho života, ale prevence a zmírnění bolesti a dalších tělesných i duševních strádání, zachování pacientovy důstojnosti a podpora jeho blízkých.
V listopadu 2015 publikovala Evropská asociace paliativní péče (EAPC) oficiální stanovisko k eutanazii a asistované sebevraždě, které vyjadřuje postoj více než 140 expertů z téměř padesáti zemí světa. EAPC v tomto dokumentu znovu potvrdila, že eutanazie a asistovaná sebevražda nejsou součástí paliativní péče. Zároveň v textu reflektuje, že i při té nejlepší paliativní péči, kdy se podaří úspěšně zvládnout bolest a další symptomy, mohou někteří lidé trvat na žádosti ukončit svůj život. Podle EAPC však taková žádost překračuje hranice toho, co by měl zdravotní systém a paliativní péče jako jeho součást pacientům nabízet. Celý text je možno v angličtině stáhnout z webových stránek EAPC.
Paliativní péče je zaměřená na celého člověka a na celý jeho život, který má svůj smysl od začátku až do konce, tedy i v nemoci a slabosti. Chrání důstojnost člověka a snaží se, aby mohl svůj život žít plně až do konce. K tomu napomáhá především kvalitní léčba bolesti a dalších symptomů provázejících umírání, zájem o pacientova přání a životní hodnoty, dobrá komunikace a spolupráce s rodinou nemocného. Paliativní péče vidí člověka v jeho jedinečnosti i v jeho vztazích, snaží se tedy poskytovat pomoc rodině i po smrti pacienta.
Paliativní péče může být poskytována v nemocnicích, v lůžkových hospicích i v domácím prostředí, kam za nemocným docházejí pracovníci mobilních hospiců.
V České republice dnes máme poměrně rozvinutou síť lůžkových hospiců a každým rokem přibývají i nové mobilní hospice - kompletní adresář a kontakty najdete na webové stránce umirani.cz.
Paliativní péče není primárně alternativou k eutanazii, je však odpovědí na stejnou situaci. Na rozdíl od eutanazie však není odpovědí zkratkovitou, ale snaží se pomoci nemocným a jejich rodinám, aby i přes břímě nemoci dokázali využít čas, který jim společně zbývá. Zkušenost z hospiců a ambulancí paliativní péče ukazuje, že tento čas nemusí být jen čekáním na smrt, ale může být hlubokým a svým způsobem krásným obdobím, kdy se obracíme k tomu, co má v našich životech opravdu smysl.
Utrpení, a zvláště utrpení druhých, je nepochybně něčím, s čím musíme bojovat. Na druhé straně se však musíme ptát, zda hluboká moudrost lidského života nespočívá nakonec v celoživotní, ba jednotlivé generace překračující kultivaci vztahu k utrpení, ale také k lidské křehkosti, konečnosti a závislosti. Nespočívá nakonec jedna z nejhlubších lidských moudrostí také v tom, že umíme ve svém životě spojit obojí, tedy odhodlanost proti utrpení bojovat se schopností utrpení v nějaké míře přijmout jako cosi, co k lidskému životu patří, a proměnit je právě tím, že před ním nezavíráme oči?
