Komunikace s pacientem/klientem jako partnerem je základem dobré zdravotně-sociální péče vůbec. V době, kdy je člověk na konci života, nastává jak pro něj, tak pro všechny jeho blízké a pečující bytosti zvláštní čas. Všechno, co je konáno a řečeno, je velmi důležité a má zvláštní váhu. Může to být pro ošetřující a doprovázející osoby těžké, ale i velmi obohacující. Abychom mohli tento důležitý čas pomoci dobře naplnit, je dobré znát některé základní zásady komunikace s umírajícím člověkem a jeho rodinou. Každý člověk je jedinečný a jeho blízcí též a je třeba na to citlivě reagovat a tyto základní zásady tvořivě rozvíjet.
Dobrá paliativní péče dává co největší prostor nemocnému člověku
Taková péče maximálně respektuje jeho přání a potřeby. Nabízí vedle lékařské a ošetřovatelské péče pravdivou a citlivou komunikaci, poskytuje sociální, psychickou a duchovní podporu a celostní doprovázení nemocného i jeho rodiny.
Dobrou komunikací můžeme vzdor krátícímu se času a přibývání fyzických nesnází pomoci zlepšit kvalitu života umírajícího člověka a jeho blízkých.
Musíme vždy mít na paměti, že vstupujeme do života pacienta i jeho rodiny jen na malou chvíli. Přesto některé věci můžeme a máme konat:
- Připravovat nemocného i rodinu na změny, které přijdou
- Dát prostor pro vyslovení potřeb všeho druhu
- Reagovat na vyslovené potřeby a přání
- Poznávat a respektovat jejich hodnoty
Můžeme pomoci všem zúčastněným projít fázemi vyrovnávání se s nemocí a umíráním, jak je popsala Elisabeth Kübler-Rossová (viz doporučená literatura)
Fáze podle Kübler-Rossové
NEGACE – šok, popírání, izolace
AGRESE – hněv, vzpoura, vztek
SMLOUVÁNÍ – vyjednávání
DEPRESE – smutek
SMÍŘENÍ – souhlas nebo složení zbraní nebo rezignace
Je dobré mít na paměti, že každý člověk neprochází nutně všemi fázemi a také že nemocný často může být v jiné fázi, než v jaké se nacházejí jeho blízcí. Jednotlivé fáze také nemusí jít popořadě za sebou, ale různě se proměňovat a cyklit. Je spíš důležité si uvědomovat, v jaké fázi se nemocný a pečující nachází, než která předcházela a jaká má přijít.
Základní sociální potřeby člověka na konci života
- Nebýt sám
- Sdílení současnosti, rekapitulace minulosti
- Moci vyslovit obavy z budoucnosti a smrti, i svá přání
- Moci projevit city
- Být informován o zdravotním stavu
- Mít útěchu a podporu od ostatních členů rodiny
- Obdržet uznání, podporu a útěchu i od „profesionálů“
- Být informován o blížící se smrti
- Být respektován ve svých kulturních a spirituálních názorech, přáních a potřebách
- Dokončit nehotové, rozloučit se
- Vědět, že ti, co zůstanou, to zvládnou
- Dostat dovolení zemřít
K paliativní péči je vždy přizvána i rodina
I na sociální potřeby rodiny musíme pamatovat. Jsou to například
- Být s umírajícím člověkem
- Vědět, jak být s umírajícím, co dělat, co nedělat
- Mít útěchu a podporu od ostatních členů rodiny
- Mít jistotu, že je umírajícímu nejlépe, jak jen to jde
- Moci projevit city
- Být informován o stavu umírajícího
- Moci vyslovit obavy z budoucnosti a smrti
- Být informován o blížící se smrti
- Dokončit nehotové, rozloučit se
- Obdržet uznání, podporu a útěchu od „profesionálů“
- Nebýt sám
Základem paliativní péče je pravdivá komunikace
Otevřená komunikace i o diagnóze a prognóze není snadná, ale je důležitá: umožňuje nemocnému i jeho blízkým plně využít čas, který mají před sebou. Co je důležité nezapomínat:
- O všech příznacích a procesech je nutné mluvit a připravit se na ně!
- Naděje je založená na poznání, nikoli na neznalosti.
- Abych se mohl zodpovědně rozhodovat, musím být informovaný.
- Co zůstane zatajené, nebude nikdy řečeno.
- Co chceš říct nebo udělat teď, neodkládej na zítřek, i kdyby jich mohlo být ještě spousta.
Zásady komunikace
- nepřerušovat
- neodporovat
- nesnižovat to, co klient říká
- neodvádět řeč
- nespěchat, počkat a umět mlčet
- nedávat falešné naděje
- samota uprostřed přehnaně optimistických lidí může být trýznivá
Základní postupy komunikace
- představujte se srozumitelně a klidně
- pacientovi zřetelně dejte najevo již v první odpovědi, že jste tu pro něj a máte na něj čas
- buďte přívětiví, laskaví, vstřícní
- pro hovor volte pokud možno klidné a tiché místo
- ujistěte pacienta o tom, že jste připraveni naslouchat. Hovor nepřerušujte s tím, že zvoní mobil nebo druhý telefon, naopak uklidněte pacienta, že ač zvoní telefon, je pro vás stále na prvním místě pacient a na telefon se ozvete později nebo jej vyřídí kolega z týmu
- dejte pacientovi prostor, aby vysvětlil svou situaci. Reagujte a pokládejte otevřené otázky, nepřerušujte jej, neodvádějte řeč jinam
- při delším hovoru je vhodné občas oslovit pacienta jménem, zvláště je-li rozrušený, smutný, plačící, mlčící. Pacienty do ničeho nenuťte, nicméně jim můžete dodávat odvahu, podporu a rozhovor vést
- při loučení stručně zopakujte, na čem jste se dohodli. Musí být jasné, co má kdo udělat, kdo vyčkává, kdo znovu zavolá a kdy
- O všech příznacích a procesech je nutné mluvit a připravit se na ně! Porozumění situaci ji pomáhá zvládnout.
- Pravdivá komunikace (i o obavách) umožňuje nemocnému i jeho blízkým plně využít čas, který mají před sebou.
Předpoklady pravdivé komunikace
- zacházení s úctou, respektování intimity
- vytvořit bezpečné prostředí
- vytvořit vztah důvěry
- empatie, aktivní naslouchání
- otevřenost (nemají existovat tabuizovaná témata)
- respekt, přijetí, tempo
- Ask talk ask
- nebojme se přiznat vlastní hranice, nejistoty a projevit vlastní emoce.
- není nutné usilovat o ideální komunikaci, pomáhá být autentický
Jak začít? (příklady otázek)
- Jak vám dnes je?
- Co se děje?
- Co byste rád/a?
- Co se vám honí hlavou?
- Máte starosti, s kterými bych vám mohl/a pomoci?
- Zdá se mi, že vás něco trápí...
- Vidím, že se dnes necítíte dobře...
- Co to pro vás znamená?
- Co vás nejvíce zatěžuje?
- Chcete mluvit o tom, co vás čeká?
- Kdyby se stav zhoršil, čeho se nejvíce bojíte?
- Chcete se na něco zeptat?
- Co si v žádném případě nepřejete?
- Z čeho máte největší strach?
- Co si váš blízký nepřeje?
Sdělování závažných informací
O diagnóze, prognóze a výsledcích vyšetření by měl nemocného informovat lékař, který jej zná, a to nejlépe osobně. Nicméně i ostatní členové týmu musí často čelit otázkám a ve spolupráci s lékařem a s ostatními členy týmu rozhovory o diagnóze a prognóze absolvovat a je tedy dobré být na ně připraven.
- naplánujte setkání podle přání nemocného, buď o samotě, nebo za přítomnosti jeho blízkých;
- zajistěte si dostatek času, připravte si písemné zprávy, poznámky, další informace
- zvolte klidné nerušené místo
Několik praktických pravidel pro sdělování závažných informací
- mluvte upřímně a pravdivě, vyjadřujte se citlivě, ale jasně, jednoduše, bez dvojsmyslů
- zjistěte, kolik toho pacient již ví a co si o svém stavu myslí, zvažte, co potřebuje vědět
- zeptejte se, jestli pacient zná/chce znát pravdu o svém vážném stavu
- vysvětlete současnou situaci a podejte nové informace, které jsou ve vaší kompetenci
- novinky sdělujte pomalu, po krocích, dopřejte dost času na vstřebání informace
- vyjasněte si, jestli nemocný chápe situaci a jestli slyšel to, co jste řekli
- vyzvěte nemocného, ať se zeptá na všechno, čemu nerozumí nebo co jej zajímá
- povzbuďte nemocného, aby vyjádřil své obavy a strach, projevte soucit
- shrňte, co nemocného trápí, a pomozte mu určit priority
- poraďte nemocnému s dalšími kroky týkajícími se jeho nemoci a léčby
- ujistěte nemocného, že nezůstane v těžké situaci sám a bez pomoci
Na konci rozhovoru nabídněte
- další informace (letáky atd.)
- možnost dalšího setkání
- zeptejte se, jestli v dané chvíli nepotřebuje nemocný ještě něco jiného
- podle situace také nabídněte možnost rozhovoru s lékařem, psychologem, psychoterapeutem nebo pastoračním pracovníkem
O rozhovoru informujte další členy týmu, případně ošetřujícího nebo praktického lékaře.
Hlavní body a krátkou reflexi rozhovoru zaznamenejte do dokumentace.
Základní informace o komunikaci s pacientem a pečující rodinou najdete v brožurách Jak být nablízku a v Době zármutku, které vydala Cesta domů.
