Přihlásit / Registrovat

Péče o sebe

Jak dělat svoji práci dobře… a dlouhodobě

Já, který pečuji o lidi, kteří umírají, jsem podobně jako můj pacient či klient také člověk se všemi běžnými potřebami, radostmi i obavami, s hodnotami, názory a zkušenostmi, mám své blízké, žiji svůj životní neopakovatelný příběh. Pracuji v prostředí, které mne potřebuje jako celého člověka, což je správné – jedině tak mě práce bude skutečně těšit. Zároveň ale tady tkví různá nebezpečí, která by mohla vést k tomu, že práci nebudu moci dělat ani dobře, ani dlouho.

Pracuji a žiji ve světě. Svět mě oslovuje a já odpovídám, reaguji, žiji svůj život ve vztahu se světem. Pokud vztah zničím tím, že budu výrazně více setrvávat na jednom pólu, dojde k onemocnění vztahu nebo se živý vztah zcela vytratí. Vybuduji si totiž buď závislost na sobě samém, nebo na světě – a obojímu je třeba předcházet.

Hlavní nebezpečí vedoucí k vyhoření

Hlavním nebezpečím je nepochybně jakákoli omezenost, jednostrannost, zatížení jedné části naší bytosti na úkor jiných. Není to zdaleka jednoduché zacházet se sebou moudře a vyrovnaně, nebezpečí jsou často velmi pestrá a nejdou předem definovat. Každý jsme jiný. Základní nebezpečí lze vidět v následujících situacích

  • příliš velké očekávání a vysoké nároky od sebe samého, případně od jiných
  • špatné vztahy s kolegy, nespolupráce, nedorozumění, napětí, jiné priority
  • špatné podmínky pro práci
  • nekomunikace s kolegy, konflikty
  • neošetření sebe sama – potřeby bez uspokojení
  • postupné nenacházení (ztráta) smyslu mé práce

Pokud se výše popsané či další situace vyskytují často či pravidelně, je tu nebezpečí „burn out syndromu“, čili syndromu vyhoření. Co proti němu dělat?

Pomáhat sám sobě

Celé dny pomáhám jiným. Je ale důležité umět pomoci i sám sobě, přemýšlet o sobě podobně jako o svých pacientech, klientech. Ptát se nejen po tom, co je špatně, ale především po tom, co mi pomáhá.

  • Tělesná aktivita?
  • Koníčky?
  • Sdílení (povídání, supervize, psychoterapie)?
  • Relaxace (poslouchat své tělo, co si přeje)?
  • Pozitivní myšlení (chválit, komentovat to pěkné a dobré, schopnost sebeodstupu)?
  • Komunikační dovednosti?
  • Řešení problémů – na co dosáhnu?
  • Funkční tým a prevence konfliktů – mohu já přispět?
  • Role, kompetence, hranice – umím je nastavit? Nebo pomoci je nastavit?
  • Řízení svého času – dovedu si řídita čas tak, aby mi to vyhovovalo?
  • Komunikace tam, kde ji umím a potřebuji?
Umět říkat „ne“

Na ochotného a skvělého profesionála číhají různá nebezpečí. Jedno z nich, a veliké, jsou hranice a jejich nerespektování, posouvání, nedržení – ať už se toho dopouštíme my sami, nebo někdo vně nás. Je třeba si uvědomit, že hranice nedržíme pro nějaké své pohodlí, ale kvůli tomu, abychom péči udrželi dlouhodobě v její optimální kvalitě. Děláme to pro sebe, pro pacienty, své klienty a pro kolegy.

Jedno z důležitých umění v této oblasti je umět říci NE. Nabízí se pět postupných kroků:

  • říci jasně, co nebude
  • sdělit, proč to nebude
  • nabídnout prostor pro emoce odmítnutého
  • nabídnout náhradní řešení
  • znovu zformulovat, co nebude
Umět spolupracovat

Mnoho problémů vzniká proto, že neumíme dobře chápat pravidla týmové spolupráce. V paliativní péči je multiprofesní tým základem všeho, proto nemáme jinou možnost, než spolupráci v týmu vyhledávat, realizovat a kultivovat. Na počátek několik podmínek dobré spolupráce, jak je může člověk nabídnout sám za sebe:

  • Neber si osobně nic, co je pracovní
  • Nevytvářej si žádné domněnky
  • Co děláš, to dělej co nejlépe
Co je tým?
  • Skupina lidí (5–12), která spolupracuje na společném díle
  • Členové týmu mají jasný společný cíl, znají ho a znají i dílčí cíle
  • Všichni členové týmu znají navzájem své kompetence a ctí je, navzájem si pomáhají

Profesní pomoc v týmu znamená být aktivně tam, kde druhý už nemůže… a já mohu. Je k tomu třeba:

  • Vzít si odstup
  • Zvážit své schopnosti
  • Zvážit rizika
  • Nabídnout pomoc
  • Uskutečnit pomoc

Podmínkou účinné spolupráce (a pomoci) v týmu je moudré sebevědomí založené na sebedůvěře. Je třeba znát svoji hodnotu: když ji neznám a nereflektuji, neumím pomoc přijmout a neumím dobře pomáhat. Pomáhám jen proto, abych se „zhodnotil“, a to nemá smysl a nemůže mít delšího trvání. Sebedůvěru hledám a stavím na svých schopnostech, na své vitalitě a síle (jen já vím, co zvládnu, vydržím, kam až mohu) a na tom, kam se odvážím, kde vidím možnost svého rozvoje a svůj potenciál (kde mě to láká, na co si troufnu a na co se těším).

Máme-li pomoci druhým, musíme rozumět sobě

Čeho všeho se můžeme bát při setkání s umíráním?

  • vyvoláme negativní pocity
  • sami neudržíme vlastní pocity
  • nejistoty
  • utrpení
  • bezmoci
  • ztráty
  • selhání
  • obvinění ze selhání
  • konfrontace s vlastní smrtelností

Je v pořádku mít obavy a nejistoty. Kdybychom byli příliš sebejistí, mohli bychom si nevšimnout potřeb druhých. Nejistoty a obavy nám pomáhají věnovat se sobě, nezachraňovat celý svět, ale vědět a rozumět tomu, co je pro nás těžké. A pak tedy hledat, co pomáhá, abychom i takovou situaci zvládli – nebo se rozhodli, že některé situace jsou nad naše síly. I to může být zralé a odpovědné rozhodnutí.