Slavíme 20 let Přihlásit / Registrovat

Konec života

Čas umírání

Čas umírání je pro lidi, kteří jsou svému odcházejícímu člověku nablízku, dobou strachu a nejistoty, ale i časem velmi důležitým. Pokud se v takové situaci nacházíte, tíží nás plno otázek, třeba: Co se děje při umírání? Jak ten člověk vypadá? Jak poznám, že smrt opravdu přichází? Jak mohu pomoci? Je to normální, když si umírající člověk myslí, že již zemřel? Co udělám v tu chvíli, kdy zemře? Zvládnu to, i když jsem to ještě nikdy neprožil? Nebudu se bát, když budu se zemřelým sám?

Každý jdeme blížící se smrti vstříc svým vlastním způsobem, a vtiskujeme tak svému času na konci života jedinečnost. Smrt je tak jedinečná, jak jedinečný je každý člověk. Cesta umírání je pro každého člověka jiná – je jeho vlastní, liší se od všech ostatních. Takže nejde dát jednoznačné rady a doporučení. Je možné se však připravit aspoň trochu: nabízíme zde pár obecných zamyšlení nad časem na konci a pak pár skutečných příběhů na ilustraci.

Pro mnohé z nás je velmi těžké odtrhnout se od svého těla; potřebujeme měsíce a měsíce péče a ošetřování. Pro jiné to může být nesrovnatelně lehčí. Je důležité, abychom umírajícímu člověku ponechali čas, který potřebuje, aby šel vlastní cestou svého umírání. Může to být někdy pro nás bolestné a těžké, protože cítíme, že bychom umírajícímu přáli jinou a lehčí cestu. Máme své představy.

Ale my nejsme ti, kteří mu jinou cestu mohou nabídnout nebo ji měnit. Náš úkol je jiný: jsme, musíme být těmi, kteří jsou stále připraveni přijímat právě ten způsob, který si umírající člověk pro sebe zvolí. Měli bychom být vnitřně připraveni jít s ním a být nablízku, i když to vůbec našim vlastním představám neodpovídá.

Je to jeho umírání. A ani my nevíme, jak touto cestou sami jednou půjdeme. Jedno je však jisté: když náš život končí, je to důležitý čas našeho života, který do života plně patří a zaslouží naši velkou pozornost.

Odpoutávání a obracení dovnitř

V této době má umírající člověk stále méně tělesné energie. Stahuje se z vnějšího světa, spí více nebo hodně odpočívá. Nemá už zájem o knihy, noviny ani o televizi. Dokonce nestojí už ani o lidi, které dříve vyhledával a s nimiž mu bylo dobře. Už si nepřeje, aby přicházeli sousedé nebo známí. Chtěl by mít okolo sebe už jen několik důvěrných přátel. A někdy chce zůstat úplně sám.

Je to doba, ve které se člověk odpoutává ode všeho, co se děje venku, a obrací se dovnitř.

Ve snech, v polospánku i v bdění se ohlíží za svým životem a bilancuje. Někdo koná tato ohlédnutí v tichosti, zcela sám pro sebe, někomu zase pomáhá tichá spoluúčast jiné osoby. V takovém případě v nás hledá prostor, ve kterém by se mohl on sám setkat se svým životem, se svými vzpomínkami. Nabídněme tedy tichou účast, která mu umožní nechat vzpomínky vstupovat a vystupovat. Může se také stát, že umírající právě v tuto dobu objevuje ve svém životě nové souvislosti, řád a smysl. Události ukazují jedna na druhou a staré radosti i staré viny mohou být pochopeny v nových pohledech a v novém významu.

Spánek a bdění

Umírající člověk obvykle víc spí, než je vzhůru. Někdy to navenek vypadá, jako by stále jen spal, ale často v tomto čase zpracovává mnoho důležitých věcí. To je třeba si stále znovu uvědomovat, respektovat, nesnažit se ho „budit“, ale být mu tichou oporou.

Ticho

Člověk se obrací do nitra a má tudíž menší potřebu mluvit. Slova ztrácejí svou důležitost. Být potichu je smysluplnější. Když jako doprovázející přistoupíme na tichou spoluúčast, můžeme poznat něco z léčivé síly ticha. Jsme jakoby vytrženi z našeho všedního života a můžeme i my zakusit dotek věčnosti.

Čas

Zaniká pojem času, jak jej známe z dob, kdy jsou naše dny naplněny aktivitou. Někdy ale bývá pocit nejistoty spojený se změněným pojetím času naopak zatěžující. Umírajícímu vyvstávají otázky jako: Kolik času mi ještě zůstává? Půjde to takhle ještě dlouho? Musím ještě dlouho trpět? Jak dlouho budu ještě svým milým na obtíž?

Doteky

Někdy by chtěl umírající člověk cítit lehký dotek naší ruky, chtěl by pociťovat tělesnou blízkost jiného člověka. Jindy mohou doteky působit rušivě. Pokusme se vycítit, co je mu příjemné, můžeme se i zeptat. Nechápejme odmítání nebo odstup jako znamení nedostatečné lásky. Umírající člověk je zaměstnán obvykle sám sebou a svým životem a my  jej jen něžně, někdy zblízka a někdy více zpovzdálí, provázíme. Přemýšlejme i o tom, jak on ve svém životě blízkost ostatních vnímal, jak své city vyjadřoval, jak stonal i jak překonával bolesti a nesnáze. Možná nám to pomůže k tomu, abychom mu lépe porozuměli a uměli být blízko tak, jak on si přeje.

Komunikace

Umírající člověk spí stále více. Někdy jej lze jen obtížně vzbudit ze spánku. Má už, obrazně řečeno, jen krok do druhého světa, na druhý břeh života.

Ztrácí pojem o čase, někdy už ani nerozeznává přítomné osoby, což pro ně může být velmi bolestné. Je důležité, abychom si uvědomovali, že se nejedná o známku odmítnutí, nýbrž o to, že umírající ztrácí spojení s naší realitou. Také se stává, že mluví k Bohu nebo o událostech a o lidech, které neznáme. Někdy vidí také osoby, které už zemřely, a mluví k nim, cítí se jimi odváděn. Je důležité nesnažit se vymlouvat mu jeho realitu nebo odhánět mu ji jako halucinace, ale zapojit se do jeho světa, ve kterém mu nasloucháme, a tak z něho něco poznáváme. Může to rozšířit i náš pohled na náš život a ukázat nám doposud nepoznané způsoby komunikace. Nezřídka nás umírající dokáže obohatit – učí nás jemné citlivosti, když se snažíme porozumět způsobu, jakým nám sděluje svá přání.

Je také velmi důležité, abychom pozorně naslouchali sami sobě, svému vnitřnímu hlasu. I nevyslovená výčitka jako: Obětuji se pro tebe, Dělám to všechno pro tvé dobro, Ty bys to pro mne v životě neudělal ... dokáže ochromit tichou a obohacující účast při umírání blízkého člověka.

Velikým a často velmi těžkým úkolem doprovázejícího je nepodlehnout pokušení rozhodovat za nemocného. Chceme jej ochránit například před pravdivou informací o jeho nemoci a o tom, že se blíží smrti. Nemylme se: ať se ptá jakkoli oklikou, chce pravdu znát a nechce být okolím klamán. Naslouchejme jeho tichým, nesmělým a někdy velmi nepřímým otázkám a nic neskrývejme. Na otázky odpovídejme pravdivě a bez vyhýbavých odpovědí. Člověk, který je na konci života, tuto skutečnost většinou velmi dobře tuší a pokud se tváříme, že to není pravda a on bude přece „ještě dvacet let tady“, tak jej jenom vrháme do osamělosti, z další komunikace se stáhne a na vyrovnávání se s blížící se smrtí bude úplně sám. Naším úkolem je jít s ním poslední část cesty, podpírat jej, podat vodu. Nestavme mu do cesty falešné kulisy, byť by byly vesele malované, jen se jich poleká a nakonec o ně stejně klopýtne. Teď již není čas si vzájemně cokoliv nalhávat, ale pravdivě spolu projít a prožít chvíle, které nám zbývají.

Rozloučení

Blízkost smrti se hlásí různě. Někdy nám umírající vypráví, že se mu zdálo, že už zemřel. Někdy se nás naléhavě ptá, zda je živý, nebo už mrtvý. To všechno je normální. Jedním z poměrně častých projevů je tzv. „balení kufrů“. Je naplněno někdy až úporně prosazovanou touhou odjet, konkrétní potřebou sbalit se na cestu, ukončit rozdělané věci. Pomozme v takových chvílích skutečně věci uzavřít, vztahy završit, rozloučit se. Někdy umírající potřebuje, abychom jej opravdu propustili, dovolili mu odejít. Řekněme mu, že jej máme rádi, poprosme o odpuštění, odpusťme. Ale nebojme se říci i to, že ho nedržíme, že může jít. Je to někdy velmi bolestné, ale on často čeká na naše ujištění, že to bez něj zvládneme. Rozloučení může přinést pokoj jak jemu, tak nám. Umírající se často upokojí a pak odchází snáze, a tak i my sami jsme s touto situací lépe smířeni.

Malé dobré zprávy – ilustrativní příběhy ze života

Hospic je často pro lidi synonymem smutku, beznaděje, konce. Za jeho skutečnými či pomyslnými dveřmi je ale mnoho tichých radostí, opravdovosti, hezkých setkání, života. Když je obzor na dohled, dostane i všední život jakoby větší cenu, každá chvilka i každá drobnost mají svoji důležitost. Příběhy z domácího hospice jsou vlastně dobrými zprávami pro nás, kteří jsme ještě „venku“, pojďte tedy nahlédnout za dveře domovů k lidem, kteří jsou podobní jako my. Kulisy a osoby příběhů jsou pozměněny tak, aby skuteční protagonisté zůstali v anonymitě, kterou jim zaručujeme, podobnost tedy může být jen náhodná.

Babi, jsi první

Odpoledne na běžném čtyřlůžkovém pokoji v nemocnici. Slunce venku září, kopec za oknem je pokrytý bílým jiskřivým sněhem, černí ptáci posedávají na černých stromech. Pod kopcem výskají děti na sáňkách. V pokoji uvnitř však život běží trochu jinak. Návštěvy plaše posedávají na umakartových židličkách, nabízejí klimbajícím pacientkám džusy a donesené dobrůtky, zbytečně uhlazují potištěné povlaky na dekách a kuse vyprávějí o světě za okny.

Stará paní u okna spí, nebo tak aspoň vypadá. U ní sedí dvě vnučky, hladí ji po rukou, mluví o ní a dokola poklízejí na uklizeném nočním stolku. Babička je na odchodu, vnučky tuší, ale nerozumějí, je jim smutno. Paní u vedlejší postele váhá, ale pak je povzbudí: babička vypadá, že spí, ale určitě vás slyší, klidně jí řekněte, co potřebujete. Dívky se chytnou naděje a vyprávějí babičce jedna přes druhou, co dělaly, jak dopadly zkoušky… Po půl hodině bez odezvy se zvolna oblékají a míří ke dveřím se slovy Ahoj babi, zase přijdeme. A tu se z „nepřítomné“ babičky vydere zřetelné ahoj. Vnučky okamžitě shodí kabáty a usednou u babičky, vyprávějí o mamince a tetě a nakonec jí jedna povídá: Babi poslouchej, budeš první, kdo to ví: já čekám po létě miminko, ještě to nikdo neví, budeš mít pravnouče, jsi ráda? Babička hlasitě vydechne, dívky jí nadšeně tisknou ruce. Pochopily, že babička tu je a slyší. Všechny tři pak tiše sedí, už si všechno řekly, teď užívají to, že jsou spolu. Za okny je už skoro tma, když dívky opouštějí pokoj a babičce slibují, že zítra zase přijdou. Zřetelně se těší. Babička se usmívá ze spánku.

Pan Hubert a dvě manželky

Všude kolem sebe vidíme, jak se lidé hledají, nacházejí a zase opouštějí. Těžko se domluví manžel s manželkou, tak se rozvádějí. Přichází nová žena, s bývalou manželkou se pochopitelně také domluvit nechce nebo neumí, a tak všelijak putujeme sami dál a za námi zůstávají nedořečené a nedořešené vztahy.

Pan Hubert to asi neměl jinak. Vychoval s manželkou Hanou dceru, a když byla skoro dospělá, našel si jinou ženu, Janu. S Hanou se rozvedli a šli každý svou cestou. Asi zcela všední příběh. Má však nevšední konec: pan Hubert po pěti letech druhého manželství těžce onemocněl a bylo jasné, že mu zbývá pár měsíců. Chtěl být doma, tak požádal o domácí hospic, přišli jsme a pečovali. Manželka chodila do práce, za tatínkem přes den občas zašla dcera a najednou se tam odpoledne začala objevovat i další paní. Večer tam bývaly spolu všechny tři u stolu, pily kávu, povídaly a vařily večeři; snažily se vařit to, co věděly, že má pan Hubert rád.

A pan Hubert byl rád: neměl ale radost z dobrých večeří, jídlo mu už tak jak tak moc nechutnalo. Měl radost za Hany, Jany a dcery Aničky: na konci života bydlel se všemi svými nejbližšími – jeho obě manželky se v tom zvláštním důležitém čase potkaly, byly si navzájem oporou při péči o něj, ale i potom, když zemřel.

A co je naší velkou radostí? Že příběh pana Huberta se vždy po nějakém čase zopakuje. Ne vždy je to snadné, ale vždycky je takové setkání a smíření velkým dárkem pro toho, kdo odchází. A nezřídka i pro ty ostatní.

Můžeš jít

Mladý pár čeká miminko, ještě nemají velké břicho, vyrazí honem do hor, dokud to jde.

Hory jsou jejich láska, je brzy zjara, ale jsou zvyklí a přejdou statečně hřebeny Krkonoš a Jizerských hor. Na konci pán bojuje s únavou, která ani v dolinách nepřestává. Po pár týdnech vyhledá lékaře a je mu sděleno, že má pokročilou onkologickou nemoc, pár týdnů před sebou. Všechno se v něm bouří, má mladou ženu, čeká dítě, nemůže ji tu nechat, ještě ani svatbu neměli…nu, vlastně ji zatím ani neplánovali. Čas běží, paní se smiřuje snáz, pán ne. Oba se mění, mají k sobě blíž. Je ale čím dál hůř, domluví se svatba. Mají v nemocnici svůj pokoj, přijde úředník a ve čtvrtek je oddá. Lékaři kroutí hlavou, co že to je. Ale oni vědí, jsou si blízko a musejí se vyzbrojit na dalekou cestu. Ještě po svatbě paní volá a říká, že je mu špatně a že vidí, že se bojí je tu opustit. Co dělat, ona už tuší, že by potřeboval jít, ale nemůže. Říkám jí, aby mu řekla, že to zvládnou. Že může jít. Vezme s sebou přítelkyni. Ta slibuje, že místo něj bude u porodu, domluví ještě jména, klučičí i holčičí. Je pátek večer, v telefonu slyším smutný hlas: řekla jsem mu to, jak jste říkala, byla to nejtěžší chvíle v mém životě. Ale pak…úplně se zklidnil, bolesti ustaly, držel mne za ruku a za hodinu úplně klidně odešel. Potřeboval to a já děkuji, že jsem dostala sílu to říct. Pořád vidím před sebou ten klid a tu důvěru, poneseme ji takhle s tím malým dál.

Nepovinné: 

Pokud vás zajímají další příběhy, můžete si knihu prolistovat on-line.