Pokusme se nejprve připomenout několik důležitých momentů z dějin pojmu eutanazie. Můžeme tak lépe pochopit, že problematika eutanazie se netýká pouze našeho umírání, ale celého našeho života.
Pojem eutanazie pochází z řeckého slova „euthanasia“, které znamená dobrou, případně krásnou smrt. Názory na to, co je dobrá smrt, se přitom již v antice rozcházely. Důležité však je, že představa o tom, která smrt je dobrá, vycházela z toho, co bylo pokládáno za dobrý život. Eu-thanasia, dobrá smrt, vždy nějak odpovídala představám o tom, co znamená dobře žít, eu-zein.
Jak už bylo řečeno, představy o dobré smrti se již v antice rozcházely. Za dobrou smrt bývala například často považována rychlá smrt bez většího utrpení, smrt, které nepředcházejí útrapy stáří, či smrt v okamžicích slastného naplnění života.
Velmi často však byla smrt chápána jako vyvrcholení života či jako příležitost, v níž se může osvědčit kvalita člověka. Dobrou smrtí tak byla například hrdinská smrt v heroickém vzmachu a slávě bitevního pole na vrcholu mladistvých sil. Později je to však především smrt z rukou nepřátel při obraně vlasti, záchraně přátel a blízkých; a ještě později, především v křesťanství, smrt mučednická.
Dobrá smrt však nemusí být provázena okázalým hrdinstvím. Především od klasických dob se znakem dobré smrti stává schopnost přijmout a nést svůj úděl. Dobrá je především smrt přijatá s vnitřní vyrovnaností a důstojností. Tedy smrt svědčící o tom, že umírající si během života osvojil sílu skutečné vnitřní moudrosti, kterou ani utrpení a bolest umírání nezlomí. Za příkladnou byla v tomto ohledu považována především Platónem líčená Sókratova smrt, která se stala vzorem pro pozdější, zejména stoické pojetí dobré, tedy především vyrovnané smrti.
Dnes většinou používáme slovo eutanazie v daleko užším významu, než tomu bylo v antice. Označujeme jím především lékařské ukončení života těžce nemocného člověka na jeho vlastní žádost. Souvislost mezi „dobrým životem“ a „dobrou smrtí“ je ale velmi důležitá i pro současnou diskusi o eutanazii. I dnes totiž platí, že za různými postoji k eutanazii stojí různá a často zásadně odlišná pojetí života a toho, jaký život je dobrý. Naše porozumění smrti tak vždy nakonec vychází z našeho pojetí života. A naše představy o smrti zase zpětně vrhají velmi důležité světlo na náš život. Bojíme-li se nepřiměřeně smrti, projeví se to neblaze také na našem životě.
V antice dobrá smrt nesouvisí s působením lékařů ani se zásahem či „pomocí“ druhého člověka. Zda smrt bude dobrá nebo ne, závisí především na člověku samém a na tom, jak se ve svém celém životě na tento jeho rozhodující okamžik připravil. To ovšem neznamená, že by v antice nebyly diskutovány otázky související s „asistencí“ lékaře při smrti a umírání. Za prvé byla velmi často rozebírána ožehavá otázka, zda (a případně jakým způsobem) má lékař léčit nevyléčitelně nemocné. Za druhé byl znám problém podání smrtícího jedu lékařem. Jak však naznačuje známá pasáž Hippokratovy přísahy, skutečným problémem bylo zneužití lékařských znalostí farmak, tedy podíl lékaře na travičství, a nikoli „eutanazie“ v moderním smyslu.
Ve středověku se pojem eutanazie v našem současném pojetí nepoužívá. Souvisí to s tím, že v křesťanství, ale podobným způsobem také v židovství a v islámu byla celá problematika „dobré smrti“ nazírána ze specifické perspektivy.
Ačkoli smrt není v křesťanském středověku nijak idealizována, je zároveň chápána jako velká šance a příležitost. V ní samé i v utrpení, které ji provází, se totiž člověku otvírá možnost přiblížit se vrcholnému okamžiku celých dějin stvoření. Tedy tomu okamžiku, v němž Bůh projevuje svou svrchovanou moc tím, že sestupuje do lidské podoby a bere na sebe v Ježíši utrpení potupného a nesmírně bolestivého umírání a smrti – čímž toto utrpení zásadním způsobem proměňuje. Pozemský život je tedy především přípravou na život posmrtný. Smrt pak je jakousi branou, přechodem mezi dvěma fázemi lidského bytí, a v tomto smyslu klíčovým okamžikem života. V něm se člověku nabízí poslední šance svůj život završit, případně novým způsobem pochopit.
Na tomto chápání smrti jako naprosto klíčového okamžiku lidského života se pak zakládá ono literárně i výtvarně nesmírně bohatě ztvárněné a hluboce promýšlené umění lidského umírání, ars moriendi. Toto umění se netýkalo pouze smrti, ale celého života a bylo nedílnou součástí umění dobrého života, ars bene vivendi. Středověká ars moriendi byla tedy orientována na to, aby celý lidský život směřoval k okamžiku smrti a aby tento okamžik byl otevřen něčemu, co není v lidských silách, co však člověk může ještě v rámci tohoto života svobodně přijmout.
Středověká kultura počítala s posmrtným životem a zdůrazňovala význam smrti jako důležitého okamžiku přechodu do věčnosti. To ale neznamená, že utrpení nerozuměla a neměla soucit s umírajícími. Jen si uvědomovala, že do okamžiků, v nichž se odehrává jedno z největších tajemství lidského života, můžeme vstupovat pouze s velikou citlivostí a úctou. Můžeme a máme být nablízku, máme pomoci nést tíhu tohoto přechodu. Pomoc je však nesena pokorou vyplývající z vědomí našich omezených možností, z vědomí, že jsme tu účastni něčeho, co nás přesahuje. Do tohoto křehkého tajemství nemůžeme zasahovat, neboť naše prostředky jsou pouze lidské, svým způsobem velmi primitivní a neadekvátní.
Na počátku novověku se poprvé objeví pojem eutanazie v dnešním slova smyslu. Důležitý a pro celé novověké pojetí eutanazie velmi příznačný je především přínos dvou myslitelů, Thomase Moora a Francise Bacona. Thomas Moore rozvíjí myšlenku eutanazie v rámci své utopické vize společnosti, Francis Bacon pak řeší otázku, do jaké míry a jakým způsobem může nově se formující lékařská věda pomoci i v takových situacích, jako je umírání. Bacon se oproti předchozímu postoji zdůrazňujícímu posvátnost posledních okamžiků života snaží ukázat, že je zapotřebí využít všech, z jeho pohledu velmi moderních prostředků, které medicína k tišení bolesti a dalších symptomů má. Důležité však je, že Bacon o těchto prostředcích mluví jako o jakési „vnější eutanazii“ (euthanasia exterior), která neznehodnocuje vlastní „vnitřní eutanazii“. Tuto euthanasia interior pak Bacon chápe vcelku tradičně, totiž jako celoživotní přípravu člověka na smrt, kterou každý musí vykonat sám za sebe a při níž žádné farmakologické či jiné prostředky nemohou pomoci.
Baconovo pojetí eutanazie tak stojí kdesi mezi tradičním antickým a středověkým pojetím dobré smrti na straně jedné a eutanazií v moderním pojetí na straně druhé. Oproti současnému pojetí eutanazie se v ní ještě na prvním místě nejedná o urychlení smrti, ale o zmírnění utrpení, které umírání s sebou přináší. Ve shodě s dnešním pojetím eutanazie a na rozdíl od starších pojetí se však již u Bacona prosazuje přesvědčení, že dobrá smrt je především ta, která je prosta utrpení, a že hlavní roli ve zmírnění utrpení hraje lékařství.
V evropském novověku se stále více prosazuje přesvědčení, že utrpení nemá žádný smysl a že má být z lidského života úplně odstraněno. Tento novověký postoj je velmi zajímavý: není jen změnou oproti předchozímu evropskému důrazu na tajemství a význam utrpení. Je čímsi zvláštním také ve srovnání s většinou nám známých kultur – v nich se totiž v různých podobách vždy setkáme s porozuměním pro zvláštní dvojznačnost utrpení. Utrpení je na jedné straně cosi, proti čemu se člověk musí postavit. Na druhé straně se však v utrpení, tak jako ve všech situacích, v nichž se člověk setkává s čímsi mocnějším, než je on sám, může odehrát něco, čeho on svými vlastními silami dosáhnout nemůže a co může být pro celý jeho život nesmírně důležité.
Důležitý vliv na novověké pojetí eutanazie i na současnou diskusi mělo nepochybně osvícenství a jeho zdůraznění konceptu autonomie člověka. Neměli bychom však také zapomínat na velmi důležitou roli sociálního darwinismu, který navázal na starší novověké utopické tradice. Tento sociální darwinismus byl například v úvahách o rasové hygieně nesmírně vlivný již v druhé polovině devatenáctého století a stál také u zrodu děsivých extrémních podob eutanazie, které známe z nacistického Německa.
V současné době se slovo eutanazie používá v daleko užším významu, než tomu bylo v antice a středověku. Eutanazií se dnes především rozumí lékařské jednání, které vede k navození či uspíšení smrti druhého člověka. Důležitý, třebaže nikoli neproblematický rozdíl eutanazie od prostého zabití druhého člověka je přitom skryt v oné drobné předponě „eu“: eutanazie je totiž na rozdíl od jiného usmrcení vedena dobrým úmyslem či dobrými motivy tak, aby také takto navozená smrt byla dobrá. Je zřejmé, že velmi mnoho záleží na tom, co je považováno za dobrý, nebo naopak za nedobrý život, dobré, či nedobré umírání. V současné době se dobrým většinou rozumí takové uspíšení umírání, které člověku umožňuje vyhnout se utrpení. Sledujme bedlivě, zda i důsledky takového směřování jsou dobré a odpovídají na základní argument pro eutanazii, tedy argument pomoci nesnesitelně trpícímu člověku.
Dnes je již původní význam slova eutanazie takřka zcela zapomenut, což je svým způsobem škoda. Spolu se ztrátou původního významu se totiž ztrácí (a v současné diskusi velmi chybí) to, co s ním bylo spojeno: hluboké povědomí o souvislosti mezi životem a smrtí, a tedy také souvislosti toho, co je dobrá smrt, s tím, co je dobrý život. Současný jazykový úzus musíme přijmout, zároveň bychom však v diskusi, kterou vedeme, na tyto širší souvislosti původního významu slova eutanazie neměli zapomínat.
Do současného pojetí eutanazie se promítá více novověkých a moderních vlivů, klíčový význam však mají tři z výše zmíněných motivů:
