Během života se nepochybně několikrát setkáte s tím, že vaši kamarádi či známí budou procházet těžkým obdobím po ztrátě blízkého člověka. Nejsou to situace běžné, proto s nimi nemáme zkušenost, nevíme si rady, jsme rozpačití. Chtěli bychom pomoci, ale nevíme vůbec jak, odkud začít. Zde najdete popis několika takových situací a jejich možná řešení, která vám mohou pomoci se v těchto chvílích orientovat a jednat.
Po úmrtí blízkého člověka se většina lidí cítí osaměle a běžné denní činnosti se mohou stát velkou zátěží. Neobávejte se dát kamarádce najevo, že se vás její ztráta dotýká a nabídněte pomoc. Nemusíte zvonit u dveří či vytáčet její číslo. I lístek vhozený do schránky nebo třeba SMS mohou hodně znamenat. Vaše nabídka pomoci může být opomenuta i odmítnuta, neberte si to osobně, pozůstalý má na to právo a vaši pomoc přijme třeba později.
Nevyhýbejte se při hovoru tématu ztráty, bude-li chtít vaše kamarádka o ní mluvit. Můžete zmenšit její pocity izolace a usnadnit jí překonat těžké období.
Podání ruky a slova „Upřímnou soustrast“ nebo „Je mi to líto“ smutného člověka neurazí a nepohorší. Dáváme mu tak najevo, že jsme jeho ztrátu zaznamenali, že jej vnímáme jako pozůstalého a že s ním soucítíme. Otevíráme tím také prostor pro další hovor, neděláme tabu ze smrti a ztráty. Pozůstalí však někdy bývají schopni přijmout kondolenci až po několika dnech od úmrtí svého blízkého. Správné načasování kondolence se většinou kryje s obdobím kolem pohřbu. Nebojte se být nablízku, i když nejste schopní nic vyslovit. Může se stát, že slova ani nebudou potřeba. Stiskem ruky nebo objetím dáte svou účast najevo i beze slov.
Čas zármutku a truchlení patří k životu, je to období, kterým prochází v životě každý, protože zákonitě každému z nás postupně umírají jeho blízcí. Smutek pozůstalého přirozeně respektujte, ale z falešného soucitu projevy smutku násilně nepřehrávejte ani k tomu nenuťte ostatní. Žert a smích mohou být projevem rozpaků a ostychu, není třeba se na sebe kvůli tomu zlobit. Netvařte se zbytečně zkroušeně, nezakazujte sobě ani ostatním radost a smích. I truchlící člověk se může radovat ze života, může se smát a prožívat něco příjemného.
Každý z nás se se ztrátou blízkého člověka vyrovnává jinak. Někdo nemůže spát, je unavený, nechutná mu jídlo, nechce s nikým mluvit, jiný se přejídá, někdo je přecitlivělý a má zvláštní sny, někdo se vrhne do práce, aby zapomněl...
Je dobré, když se pozůstalí mohou ze smrti svého blízkého vyplakat. Můžete plakat s nimi nebo tichou přítomností dávat najevo svou účast. Ale ne všichni truchlící jsou zjevně zoufalí, ne všichni pláčou. Každý člověk „oplakává“ svoji ztrátu jinak. To, že pozůstalý nepláče, neznamená, že zemřelého neměl rád. Někdy má prostě svoji bolest uzavřenou v sobě. Nedělejte proto rychlé soudy a citlivě naslouchejte. Jen takto můžete být člověku v těžkých chvílích opravdu nablízku.
Je dobré si také uvědomit, že potřeba truchlení nekončí pohřbením zemřelého. Po pohřbu začne zpravidla plnou silou doléhat na pozůstalého prázdnota. Náhle se otevírá prostor pro prožitky, které kvůli neodkladnému zařizování kolem pohřbu odsouval do pozadí. Zbavit pozůstalého člověka pocitu prázdnoty nejde, ale lze vytvořit okamžiky, ve kterých se může cítit lépe a které mu mohou dodat naději a pocit smysluplnosti.
Projít zármutkem po smrti milované osoby trvá každému jinak dlouho. První a další výročí od úmrtí je bolavý čas, kdy se pláč, smutek a jiné pocity s velkou intenzitou vracejí, stejně jako ve dnech narozenin, svátků, Vánoc a jiných nějak důležitých dní. V takové dny si pozůstalý zvlášť silně uvědomuje své nenávratné odloučení od milovaného člověka.
Zemře-li nám milovaný člověk, neztrácíme jej úplně. Vzpomínky na něj zůstávají. Pořád zůstává naší součástí. Vzpomínky zpravidla přinášejí více radosti než bolesti. Na zemřelého člověka lze vzpomínat mnoha různými způsoby, můžete některé z nich, které jsou vám blízké, s přáteli vyzkoušet:
Vytvořte o něm výstřižkové nebo fotografické album...
Zkuste hrát hru Vzpomínáš, jak... s rodinou a dalšími přáteli...
Prohlížejte si jeho fotografie, dívejte se na jeho výrobky, na květiny, které zaléval, na strom, který zasadil, na dům, který postavil...
Jeďte s přáteli na výlet, na kterém jste byli ještě za jeho života...
Jeďte se podívat na jeho rodný domek nebo na místa, která zvlášť miloval...
S láskou dělejte to, co jste se od něj naučili...
Schovejte si nějakou jeho věc na památku...
Vyprávějte o něm dětem nebo vnoučatům...
Navštivte jeho hrob...
Vzpomínejte na zvláštní nebo legrační situace, které jste s ním zažili...
Zkuste kontaktovat jeho známé, se kterými se vídal, a promluvit si s nimi...
Uspořádejte s rodinou nebo přáteli oslavu v den jeho narozenin...
Zasaďte strom na jeho památku...
Nechte sloužit v kostele mši za jeho duši...
Pomodlete se nebo to aspoň zkuste...
Způsobů, jak pomáhat truchlícímu, je nekonečně mnoho. Můžete také společně vyrazit na koncert nebo do divadla, na procházku, výlet, zájezd, dovolenou. Můžete se scházet v kavárně nebo cukrárně na chvilkové posezení, v hospodě na jedno, můžete si společně číst knížky a prohlížet fotoalba. Při společném vzpomínání na zemřelého je třeba hledat v jeho životě a v jeho smrti i to dobré. Myslete na to, že se pozůstalý potřebuje svěřit nejen s tím, co bylo na umírání jeho blízkého bolavé a nepříjemné, ale i s tím, co bylo užitečné a krásné.
Někdy se stane, že zarmoucený člověk se ve svém zármutku ztratí, zacyklí a velmi trpí. Truchlení pak nepostupuje směrem k uzdravení, člověk je „chycený" ve svém zármutku. Takovému stavu se říká komplikované truchlení. Pravděpodobně bude třeba odborné pomoci. Více informací najdete v letáku Komplikované truchlení, který vydala Cesta domů.
Text kurzu vychází z brožury Jak být nablízku, kterou vydala Cesta domů.
