Slavíme 20 let Přihlásit / Registrovat

2. Vyjasnění pojmů

Význam slova eutanazie se oproti původnímu řeckému pojetí opravdu zásadně změnil. Dnes se jím převážně rozumí lékařské jednání, které vede k navození či uspíšení smrti druhého člověka. I přes toto zúžení se ale setkáváme s tím, že je slovo eutanazie používáno v různých významech. Cílem této kapitoly je vyjasnit některé pojmy, které se v těchto souvislostech ve veřejné diskusi objevují, a hlavně pak jasně oddělit situace, které definici eutanazie naplňují a které naopak ne.

Co je eutanazie?

Usmrcení pacienta na jeho žádost má v současnosti dvě hlavní podoby: eutanazii, kdy pacientův život ukončí lékař, a asistovanou sebevraždu, kdy smrtící přípravek si aplikuje sám pacient, lékař mu jej „pouze“ připraví či zajistí.

V základní podobě je eutanazie jednání lékaře, který na žádost pacienta aplikuje určité přípravky, které ukončí pacientův život. Typicky se jedná o léky, které postupně utlumí činnost dechové a oběhové soustavy. Tomuto jednání se také někdy říká aktivní dobrovolná eutanazie. V těch několika zemích, kde je eutanazie legální, musí být pro její poskytnutí splněno několik podmínek, například žádost pacienta musí být dobrovolná, opakovaná a lékař musí situaci konzultovat s dalším odborníkem (blíže v kapitole 4).

Asistovaná sebevražda

V některých zemích je legální takzvaná „asistovaná sebevražda“. Od eutanazie se liší tím, že smrtící látku si podává sám pacient, lékař mu ji pouze pomůže zajistit.

Podle některých názorů je tento postup morálně přijatelnější, protože lékaře vyvazuje z finální zodpovědnosti za akt usmrcení, a z tohoto důvodu je v některých zemích legální. Podle jiných výkladů však asistence při takovém činu nezbytně přináší spoluodpovědnost za výsledek daného jednání a představa, že dopomocí nepřijímám odpovědnost, je spíše alibistickým zjednodušením.

Co není eutanazie

Zřejmě nejčastěji používaný termín, který mate diskusi o eutanazii, je takzvaná „pasivní eutanazie“. Tou se většinou rozumí nejednání nebo zřeknutí se určitého jednání, které má či alespoň může mít za následek uspíšení úmrtí druhého člověka. Zde je třeba vždy pečlivě definovat, co je cílem léčby a proč se k ukončení léčby přistupuje. Případy, které výrazně přispěly k tomu, že se problematika eutanazie stala ve dvacátém století tak žhavě diskutovanou otázkou, jsou všeobecně známy. Jde nejčastěji o případy lidí, kteří nejsou schopni samostatného života a jsou napojeni na přístroje nahrazující jejich životní funkce. Odpojení od přístrojů znamená de facto ukončení jejich života.

Druhý termín, který se někdy v diskusích objevuje v souvislosti s eutanazií a kterému je třeba rozumět, je paliativní sedace.

Ukončení léčby

Zásadní věcí je porozumět rozdílu mezi aktivní eutanazií a ukončením léčby. Při povrchním pohledu nemusí být rozdíl patrný: vždyť také nejednání vychází z našeho rozhodnutí, za které musíme nést zodpovědnost stejnou měrou jako za rozhodnutí jednat. Rozlišujícím znakem je však cíl našeho jednání (nebo nejednání). Situace, kdy je cílem našeho jednání ukončení léčby, která již nepřináší nemocnému reálný prospěch ve smyslu zlepšení zdravotního stavu nebo kvality života, je totiž velmi odlišná od situace, kdy přicházíme s jasným cílem ukončit v daný okamžik pacientův život.

Mluvit proto o eutanazii v kontextu odpojování od přístrojů nebo ukončování jakékoli jiné léčby není namístě. Lékařská etika zná pojem „marná léčba“, který popisuje situace, kdy poskytování určitých zákroků již není v souladu s cíli péče a v zájmu pacienta (Jox a kol., 2012, Doporučení předsednictva ČLK, 2010). Jakkoli obtížné může v některých případech být definování toho, kdy je například udržování umělé ventilace ještě v souladu s nejlepším zájmem pacienta a kdy už se jedná o marnou léčbu, je důležité pamatovat na to, že je to zcela odlišný typ etického dilematu než zvažování eutanazie a usmrcení pacienta jako cíle lékařské péče.

Paliativní sedace

Pojmem, který se v souvislosti s eutanazií objevuje a stojí za pozornost, je paliativní sedace. Jedná se o specifický medicínský zákrok, kdy je pacient uveden do hlubokého stavu bezvědomí obvykle za pomoci silných léků.

Paliativní sedace je výjimečné řešení situace, kdy se pacientovu bolest nebo jiné symptomy nedaří zvládnout klasickými prostředky. Za pomoci silných léků se pacient uvede do umělého spánku, ve kterém může bezbolestně dožít poslední dny svého života.

Této metody se využívá v situacích, kdy veškeré pokusy o kontrolu bolesti, dušnosti nebo jiných symptomů selhaly. Je nutné říci, že paliativní sedace se využívá jen v krajních případech, po dohodě s pacientem (případně jeho zástupcem/opatrovníkem) a jeho rodinou a jejím cílem není ukončit pacientův život, ale ulevit mu od nepříjemných příznaků nemoci. Pacient tak má šanci dožít svůj život sice v bezvědomí, ale bez bolesti. Přesto se někdy srovnává s eutanazií, zejména proto, že i mezi zdravotníky dlouho panovaly mýty o tom, že paliativní sedace (nebo opiáty obecně) zkracují život pacientů. Někteří lidé proto mylně říkají, že legalizací eutanazie jen správně pojmenujeme to, co se běžně v praxi děje. Dnes však již máme studie, které domnělou souvislost mezi sedací a kratším životem přesvědčivě vyvrátily (například Maltoni a kol., 2009). Paliativní sedace je krajní metoda pomoci pro malou skupinu pacientů, jejichž symptomy nereagují na obvykle účinnou terapii, a není snahou pacientův život ukončit nebo zkrátit. Jedním z důkazů, že paliativní sedace není eutanazie, je mimo jiné rovněž fakt, že může být ukončena, tedy že pacient může být ze svého hlubokého spánku probuzen.

Vazba mezi eutanazií a lékařstvím

Důležité je mít na paměti, že eutanazií se dnes běžně nerozumí jakékoli usmrcení člověka na jeho žádost, ale výlučně usmrcení lékařem. I v zemích, kde je provedení eutanazie lékařem legalizováno, je stejné usmrcení člověka na jeho žádost nelékařem stále trestné (v Holandsku například s maximální sazbou odnětí svobody na dvanáct let).

Úzká vazba mezi eutanazií a lékařstvím je na jedné straně pochopitelná, na druhé straně však velmi problematická a svým způsobem i nebezpečná.

Tato vazba je nepochybně dána již tím, že lékaři legálně disponují prostředky, jimiž je možné druhého člověka zabít. Lékařství je zároveň považováno za odborně způsobilé posoudit prognózu lidského života, míru utrpení, které je s takovým životem spjato, a možnosti toto utrpení ovlivnit. K  úzké vazbě mezi lékařstvím a eutanazií přispívá také to, že lékařské povolání v moderní západní společnosti do značné míry převzalo některé role jiných profesí, které byly s přechodem mezi životem a smrtí tradičně svázány.

Na druhé straně je však vazba mezi lékařstvím a eutanazií v několika ohledech velmi problematická. V prvé řadě zásadním způsobem proměňuje smysl lékařského povolání a vztah lékaře a pacienta. Paradoxně může také přispět k snadnějšímu přechodu od dobrovolné k nedobrovolné, pacientem nevyžádané eutanazii. Je-li totiž lékař postaven do role odborníka, který má posoudit perspektivu života a míru utrpení druhého člověka a na tomto základě také vhodnost eutanazie, může dojít (a dochází) také k tomu, že bude rozhodovat o vhodnosti eutanazie i u těch lidí, jejichž vlastní vůli neumíme kompetentně posoudit, například u novorozenců, lidí v bezvědomí či lidí s nemocí znemožňující srozumitelnou komunikaci.

Dříve vyslovené přání

Pomocníkem v situacích, kdy není jasné, zda by odpojení od přístrojů bylo v zájmu pacienta nebo ne, může být takzvané dříve vyslovené přání. Jedná se o oficiální dokument, ve kterém pacient předem sepíše svá přání ohledně zdravotní péče, kterou si přeje nebo nepřeje v budoucnu dostávat. Jeho přání pak musí být respektováno v situacích, kdy by se již pacient neměl možnost sám za sebe adekvátně vyjádřit, například by byl v kómatu, měl pokročilou fázi demence a podobně.

Dříve vyslovené přání je projev vůle pacienta, jakou léčbu si do budoucna přeje nebo nepřeje, pokud by ztratil schopnost rozhodování. Je upraveno platnými českými zákony.

Právo každého z nás takový dokument sepsat je ukotveno v české legislativě v Zákoně o zdravotních službách a také v novém občanském zákoníku, který mimo jiné specifikuje roli tzv. opatrovníka neboli zástupce. To je člověk, kterého můžeme předem určit jako osobu, která by v situaci, kdy se nebudeme moci sami vyjádřit k určitému zdravotnímu zákroku, sloužila jako náš zástupce a předala zdravotníkům informaci o tom, jak bychom si přáli, aby postupovali.

Dříve vyslovené přání je v naší zemi poměrně novou záležitostí a zkušeností s jeho aplikací zatím není mnoho. Do budoucna však může velmi účinně pomoci v řešení obtížných situací, které s sebou jinak nesou řadu obav, nejistot a výčitek na straně zdravotníků i rodiny.