Zdá se nám někdy, že umírají jen staří lidé a že se to netýká ani nás, natož dětí. Ale je to omyl. Dětem umírají nejen babičky a dědečkové, ale i rodiče, sourozenci, učitelé nebo kamarádi ze školky a ze školy. Proto je dobré být předem na takovou situaci připraven, abychom věděli, jak se v ní chovat, jak s dítětem mluvit, jak mu pomoci. Smrt se nás týká, a proto se týká i našich dětí. Zde nabízíme několik důležitých poznatků a pohledů, nad nimiž je dobré se zamyslet.
Každé dítě, které je dost staré na to, aby se umělo usmát, je dost staré na to, aby prožívalo smutek.
Nejdůležitější je vědět, že děti truchlí jinak než dospělí. Smrt v rodině bude dítě trápit hlavně tehdy, když ztratí pocit jistoty a bezpečí a když na své otázky nedostane odpověď. To, co děti postihuje, není samotný fakt smrti, ale prožitek ztráty všeho toho, co je v jejich mysli a v jejich citech spojeno se zemřelým člověkem. Tuto ztrátu si zpravidla neuvědomují ihned a najednou. Teprve s časovým odstupem přicházejí na to, o co přišly. Silně však na ně působí napětí v rodině, které umírání a smrt provází, mohou se cítit opuštěné těmi, kteří zůstali.
Pamatujte na to, že truchlení je pro dítě v pravém slova smyslu tělesně vyčerpávající. Některé je třeba víc oblékat, protože trpí chladem. Jiné vyžadují pozornost, co se týká jídla: začnou jíst méně, nebo se naopak přejídají. Vnímejte bedlivě, jestli spí a jestli spí dost. Možná je budete muset nějakou dobu laskavě uspávat nebo spát vedle nich. Naslouchejte dětem. Vnímejte je. Buďte s nimi tak, jak to ony potřebují.
Zkusme si zapamatovat pár důležitých věcí, mohou se nám hodit, když v naší rodině, ale třeba i v našem okolí bude třeba naší pomoci:
My dospělí máme někdy tendenci podceňovat význam procesu truchlení a vedeme k tomu i své děti.
Také máme tendenci podceňovat kapacitu dětí zpracovat těžkou ztrátu, často proto, že se sami bojíme svých emocí.
Do dobrého života nepatří jen veselé věci, ale i těžká a smutná období. Nemá smysl před nimi utíkat.
Truchlení je důležité období, které do našeho života patří, má svůj smysl a řád a za nějaký čas skončí.
Děti potřebují být ujištěny, že dospělí tento čas zvládnou, jen to bude chvíli trvat. Děti zvládnou vše, co zvládnou jejich dospělí.
Dětem vůbec neprospěje, když je jakkoli odstavíme od dění v rodině, potřebují hlavně cítit, že nejsou opuštěny.
Nejlepší je, když mají svého „průvodce“, který jim bude odpovídat na všechny všetečné otázky a vysvětlí smysl toho, co se stalo.
Nikdy dítěti nelžeme, jsme upřímní a otevření. Pro dítě je důležité sdílení a posílení citových vztahů v rodině, tedy i sdílení společné bolesti a smutku. Společné vzpomínky na zemřelého, na to, co konkrétního jsme s ním prožili, jsou pro dítě zvlášť důležité.
Vytvoříme dítěti atmosféru jistoty a bezpečí. Ujistíme je a budeme je opakovaně ujišťovat, že je a zůstane v bezpečí, že je nadále milované a že se na nás může vždy ve všem spolehnout. V době kolem úmrtí to bývá snazší. Lidé jsou si blíž, jsou na sebe hodnější a mají tendenci si pomáhat. Když se dítě bojí samoty, měli bychom být s ním. Má-li potřebu být samo, nevnucujeme se mu.
Dovolíme dítěti plakat a být smutné. Smutek má být prožit. Ujistíme dítě, že plakat při zármutku je dobré a přirozené, že se mu uleví, že i my pláčeme, protože i my jsme smutní. Nebudeme se snažit je násilně rozptylovat, rozveselovat, vozit je někam za zábavou, sportem či dobrodružstvím. Dobře prožitý smutek je důležitým krokem při utváření osobnosti.
Připravíme se předem také na to, že dítě možná naopak vůbec smutné nebude, že smrt blízkého jako by se ho nedotkla, že se bude chovat „necitlivě“ nebo klackovitě. Neznamená to, že by bylo cynické, necitelné nebo zlé, ale je to jeho způsob, jak reagovat na smrt v rodině. Respektujme to a opakujme si, že děti truchlí jinak než dospělí.
Pamatujme, že jinak truchlí dítě čtyřleté a jinak dospívající šestnáctileté. Obě jsou to ještě děti. V obou případech se může stát, že se dítě dočasně stane „mladším“. Nelekejme se toho, že je plačtivé nebo se chce mazlit a chovat. Respektujme to jako jednu z jeho cest.
Předškolní děti obtížně chápou definitivnost smrti. Ptají se, kdy se zemřelý zase vrátí. Je třeba trpělivě, znova a znova jim odpovídat na jejich otázky a o zemřelém s nimi mluvit. Vyhneme se nejednoznačným výrazům, eufemismům, kterými běžně označujeme v řeči smrt a zemřelého: neříkáme dětem, že odešel, spí, odjel na dalekou cestu apod. Jasně a bez vytáček říkáme dětem pravdu prostými slovy: smrt, je mrtvý, už nežije, zemřela.
Samozřejmě vezmeme dítě s sebou na pohřeb. Obřad pohřbu podtržený slavnostním oblečením, hudbou a květinami, často spojený s cestováním, hostinou a setkáním s příbuznými bude vnímat jako jasný rituál přechodu a pomůže mu to se smrtí se vyrovnat. Je to také událost, kdy se cítí být uprostřed dění a může je s ostatními prožívat. Pokud bychom je z toho vyčlenili, znejistíme je a může se cítit opuštěné.
Dítěti dovolíme i v dalším čase vzpomínat na zemřelého a pomůžeme mu s tím. Způsobů je mnoho, např. prohlížení fotek, obrázků, procházky na známá místa. Lepení, kreslení, vyvěšování na nástěnku, modelování, procházky a povídání jsou dítěti důvěrně známé. Přizvat vzpomínky na zemřelého do těchto všednodenních činností je správné a pro dítě naprosto přirozené. Pamatujme, že takový způsob doprovázení bude dítě přijímat nejlépe od svých nejbližších a že je dobré zapojit do něj i širší rodinu. A možná i nám samotným to pomůže projít naším vlastním truchlením dobře.
Do otevřeného a laskavého doprovázení dítěte truchlením zapojíme nejlépe i celou širší rodinu.
Škola je prostředí velmi specifické, zaměřené na výkon, kam dítě musí chodit, ať se v rodině děje cokoli. Pokud děti v období truchlení ve škole „selhávají“, nezlobíme se. Není to jejich chyba, ale normální proces: dočasná nepozornost, zhoršené soustředění a paměť, to jsou doprovodné projevy procesu truchlení. Promluvíme s učitelem, s ředitelem, pokusíme se ve spolupráci se školou najít pro dítě ve škole nějakého spojence pro toto těžké období.
Text kurzu vychází z letáku Děti truchlí jinak, který vydala Cesta domů.
