Jak být dobře nablízku
V závěru života se kvalita zdravotně-sociální péče nesnižuje, ale zaměřuje se individuálně na potřeby umírání konkrétního umírání člověka. Je před námi člověk v závěru jeho delšího či kratšího jedinečného života a my jsme těmi, kdo jsou mu v posledních chvílích nablízku a mohou mu pomoci tímto časem projít co nejlépe. Není to protimluv: je to možné – a to nejen pro nemocného, ale i pro nás. Naučíme-li se několik důležitých postupů a zásad, půjde nám přijmout toto pozvání k cestě a setkání snadněji a vděčněji.
Kde umíráme
V ČR, podobně jako v ostatních evropských zemích, je nejčastějším místem úmrtí akutní nemocnice a nemocnice dlouhodobé péče . V domácím prostředí u nás nastává asi pětina úmrtí. V posledním případě se však jedná o náhlá, nečekaná úmrtí, kdy pacient umírá před příjezdem služby rychlé lékařské pomoci. Kvalifikovaným odhadem pouze asi 5 % úmrtí je očekávaných. Srovnání výzkumů veřejného mínění a reality vyznívá chmurně: asi 80 % lidí si nepřeje umírat v institucích, ale téměř stejný počet z nás tam umírá.
Co se děje
Většina z nás žije tak, jako bychom tu měli být věčně. Proto ve chvíli, kdy se dozvíme, že náš život může brzy skončit, nezvládneme to najednou pochopit a přijmout – procházíme smiřováním, potřebujeme čas, v němž se s tímto novým sdělením musíme vyrovnat.
Co brání přijetí faktu blízkosti umírání a smrti
- Popírání smrti
- Nedostatek informací – o nemoci, též i o fázích smiřování, o tom, jak umírání může vypadat
- Strach z neznámého, ze smrti, z umírání
- Špatné vztahy v rodině
- Neléčené příznaky nemoci
- Mlčení tam, kde je dobré mluvit, sdílet
- Nedůvěra v blízké, v pečující, v lékaře, systém..
Jak hledíme na člověka na konci života
Je to člověk jako my, počítejme tedy…
- s jeho potřebami
- s jeho emocemi
- s jeho názory
- s jeho blízkými
- s jeho osobní historií
- s jeho hodnotami a postoji
Respektujme tedy…
- jeho důstojnost
- zásluhy
- osobní identitu
- mravní sílu
- lidství
Umírání je možné zvládnout. Co můžeme dělat?
- Komunikovat s klientem jako s partnerem, s člověkem
- Nebát se, že uděláme chybu – to se může stát, ale vždy to jde nějak napravit
- Projevit zájem o něj samotného
- Doptávat se na životní příběh, vzpomínat na dobré i zlé
- Ptát se, otevírat témata…
- Naslouchat tomu, co chce říci
- Být s ním, mlčet, kde je třeba
- Podávat informace
- Dát podporu – ptát se co jej podpoří, co potřebuje
- Živit naději jako možnost ne uzdravení, ale cesty v těžké situaci, víru v pozitivní výsledek událostí a situací v životě člověka
Co je vhodné učinit, aby umírání bylo co nejlépe zvládnuté i prožité?
Nabízíme několik kroků, které nekonáme sami, ale pokud možno spolu s celým týmem:
- Stanovení diagnózy umírání – co se děje?
- zhoršování stavu každým dnem
- velká slabost (pacient je v podstatě připoután na lůžko)
- ospalost/netečnost nebo snížené vědomí
- snížený příjem potravy/tekutin a potíže s polykáním, nemožnost podání léků p.o.
Někdy je zhoršení neočekávané, někdy se dá předvídat. V kompetenci lékaře je stanovit diagnostiku a léčbu dle prognózy a s ohledem na přání nemocného a jeho blízkých; sociální pracovník, který pracuje s nemocným a rodinou, by měl být odpovídajícím způsobem informován, aby mohl se zúčastněnými adekvátně komunikovat.
- Přehodnocení péče o nemocného
- Přestává se s léčbou, ošetřeními a monitorováním, které nejsou potřebné pro kontrolu symptomů
- Provádí se revize umělého zavodňování/výživy. Nadměrné zavodnění zvyšuje sekreci v dýchacích cestách, proto je vhodné je snížit či úplně zastavit
- Cíl péče se přehodnocuje pokaždé, kdy se stav nemocného změní (v nemocnici například postoj k resuscitaci)
- Komunikovat s pečujícími o místě poslední péče (domov, nemocnice, hospic)
- pokud je nemocný doma nebo je právě propouštěn domů, pečlivě naplánovat zajištění adekvátní podpory pečujícím
- komunikace s ošetřujícím paliativním lékařem a sestrou, s rodinou, která pečuje, praktickým lékařem, případně dalšími službami (agentury domácí péče a charitní ošetřovatelské služby, odlehčovací služby, mobilní hospice)
- pokud je nemocný v nemocnici, vstřícně a včas komunikovat s rodinou o tom, co se děje a jakou roli rodina může a má hrát
- Informování rodiny o tom, že nemocný umírá
- dát prostor otevřené komunikaci a vyjádření emocí
- informovat včas všechny, kteří si to po dohodě s pacientem přáli a umožnit doprovázení, ať už doma nebo v nemocnici
- pokud je pacient v nemocnici, umožnit a nabídnout dle možností zařízení častou/neustálou přítomnost rodiny u umírajícího
- Věnovat pozornost nevyřízeným záležitostem
- často právní (sepsání závěti), finanční, vztahové nebo duchovní
- kontaktovat, poradit příslušné specialisty, pokud již vztahy nebyly navázány dříve
- rozmyslet, co ještě má být nabídnuto dle specifik umírajícího nebo jeho rodiny
- Identifikovat osoby, které ztráta blízkého člověka může zasáhnout silněji
- vícenásobná ztráta blízké osoby v minulosti anebo ztráta nedávná
- ambivalentní nebo závislý vztah
- nízké sebevědomí, osamělý život, pocit nedostatku opory
- závislé děti
- psychické onemocnění v minulosti, psychologické problémy, zneužívání návykových látek
- kontaktovat případné další služby, odkázat na příslušné specializované pracovníky nebo zařízení
Pamatujme, že naše role důležitá, vždyť nabízíme pomoc nebo informace, které jsou pro rodinu či pro umírajícího velmi podstatné, nabízíme svoji účast, přítomnost, zájem. Na druhou stranu vždy jsme jaksi „na okraji“ vztahů. Nejsme ti, kteří primárně mají držet umírajícího za ruku. My jsme tu od toho, abychom umožnili a pomohli blízkým, které má umírající člověk rád a které potřebuje, být mu nablízku, sdělit mu, že ho mají rádi, doprovázet ho tak, jak on si přeje.
