3. Současná situace ve světě

Během posledních dvaceti let došlo k legalizaci eutanazie nebo asistované sebevraždy v několika zemích. V řadě dalších zemí podobné zákony nebyly přijaty, ale byly v zákonodárných sborech diskutovány.

Je evidentní, že je to téma aktuální. Na země, kde je eutanazie legální, je pak upírána pozornost ostatních s otázkou, jestli a nakolik zákony dokáží toto jednání účinně regulovat. Aktivní eutanazie je povolena v Nizozemí, Belgii, Lucembursku a Kolumbii, asistovaná sebevražda pak v dalších šesti státech.

Aktivní eutanazie

Aktivní eutanazie je v současné době legalizována v Nizozemí, Belgii, Lucembursku a Kolumbii. Ukončení života člověka druhým člověkem na jeho žádost je přitom i zde nadále trestným činem. Výjimku tvoří pouze ukončení života druhého člověka lékařem za určitých podmínek. Pro příklad uvádíme podmínky platné v Nizozemí:

• pacientovo utrpení je nesnesitelné a bez naděje na zlepšení
• pacientova žádost je dobrovolná a opakovaná
• pacient si je plně vědom svého zdravotního stavu a možností léčby
• splnění výše zmíněných podmínek musí být potvrzeno kromě ošetřujícího lékaře ještě jedním nezávislým lékařem
• usmrcení pacienta musí být provedeno za přítomnosti lékaře a podle schváleného odborného postupu
• každý případ eutanazie musí být reportován zvláštní komisi, která případ buď schválí jako odpovídající platné legislativě, nebo jej předá k trestnímu stíhání v situaci, kdy shledá nějaké pochybení nebo neoprávněnost provedení zákroku.

Mezi tyto podmínky tedy nepatří, že nemocný musí být v terminální fázi onemocnění. Příslušné podmínky také nevyžadují, aby nemocný trpěl fyzickým utrpením. Jeho utrpení může být pouze psychické povahy. Pacient může také své přání vyjádřit předem písemně. Po konzultaci s rodiči je možné vyhovět obdobnému přání nezletilého pacienta staršího šestnácti let. U pacientů mezi dvanácti a šestnácti lety je zapotřebí nikoli konzultace, ale souhlasu rodičů.

Asistovaná sebevražda

Asistovaná sebevražda je legalizována v několika státech USA – Oregonu, Washingtonu, Vermontu a Kalifornii. Již od roku 1942 je dále tolerována ve Švýcarsku, kde zákon neumožňuje její postih. Švýcarsko jako jediná země umožňuje provedení asistované sebevraždy i u občanů jiných zemí, kteří za tímto účelem do Švýcarska přicestují. Od roku 2016 je asistovaná sebevražda legální také v Kanadě. V některých dalších zemích, například v Německu, není lékař v případě asistované sebevraždy postihnutelný z hlediska trestního zákona, eutanazie však není ošetřena žádným zvláštním předpisem (pouze je zakázána činnost organizací, které by tuto službu plošně poskytovaly, jako se to děje například ve Švýcarsku).

Mezi tím, jak téma eutanazie řeší evropská a americká legislativa, můžeme najít poměrně zásadní rozdíly. Nizozemské a belgické zákony umožňují širší výklad a eutanazie se může provádět i u pacientů, kteří nejsou smrtelně nemocní, ale strádají duševním utrpením. Také za určitých okolností umožňují eutanazii u dětí. Americké zákony, například ve státě Oregon (zde zákon platí od roku 1994, byl tedy schválen ještě dřív než zákony v Belgii a Nizozemí), jsou svým způsobem přísnější a oproti evropským normám umožňují provést asistovanou sebevraždu pouze u dospělých pacientů s nevyléčitelným onemocněním, u kterých lékař předpokládá dožití v maximální délce šesti měsíců.

I když jsou podmínky pro provedení eutanazie nebo asistované sebevraždy definovány v legislativě každého státu poměrně jednoznačně, zkušenost ukazuje, že se ideu těchto zákonů nedaří naplňovat. Zvláštní komise pro kontrolu eutanazie, která byla ustavena v Belgii v rámci zákona o eutanazii, hned ve své první zprávě uvedla, že není v jejích možnostech kontrolovat všechny případy eutanazie a že je odkázána na čestnost zdravotníků (European Institute of Bioethics, 2012). Tato komise také za prvních deset let neposoudila ani jediný případ eutanazie jako neoprávněný nebo problematický a nepředala jej k trestnímu řízení. To z eutanazie dělá jednu z mála oblastí medicíny, kde oficiálně nedochází k žádným pochybením na straně zdravotníků, což působí přinejmenším mírně podezřele. Ačkoli je v Belgii paliativní péče na vysoké úrovni, z dostupných dat je také vidět, že pouze 12 procent pacientů, jejichž život byl ukončen eutanazií, před smrtí konzultovalo svou situaci s paliativním specialistou (Mortier a kol., 2015).

Evropský bioetický institut ve své hodnotící zprávě uvádí, že v Belgii se dá jasně vysledovat takzvaný efekt „kluzkého svahu“, kdy se během schvalování zákona mluvilo o tom, že eutanazie bude určena pro případy nesnesitelného utrpení a nevyléčitelné nemoci. V praxi se však ukázalo, že eutanazie je a bude prováděna i u pacientů, kteří nemají smrtelnou nemoc, a velká část žádostí přichází od pacientů, kteří trpí několika různými poruchami (například senior se sníženou schopností pohybovat se kvůli pokročilé artróze a poruchami zraku a sluchu). Autoři zprávy se domnívají, že pokud by se od počátku argumentovalo takovýmto zacílením eutanazie, zákon by možná nezískal podporu pro schválení (European Institute of Bioethics, 2012).

K dalšímu rozvolnění došlo v roce 2014, kdy byla v Belgii schválena eutanazie u dětí. Lerner a Caplan (2015) potvrzují existenci kluzkého svahu na základě analýzy dat z Nizozemí, kde bylo jen v roce 2012 usmrceno několik desítek pacientů kvůli tomu, že byli „unaveni životem“. To je značně nejasný pojem a autoři upozorňují na to, že se zvyšujícím se počtem eutanazií se rozšiřuje i interpretace pojmu „nesnesitelné utrpení“, které mělo být původně jasným vymezením hranic, kdy bude eutanazie schvalována. Typickým příkladem mohou být pacienti trpící depresí, jejíž diagnóza v řadě zemí znemožní provedení eutanazie, například v Belgii a Nizozemí jsou ale zaznamenány případy, kdy se tak nestalo a žádosti pacienta s depresí bylo vyhověno (viz například Cowley, 2013).

Podle oficiálního stanoviska Světové lékařské asociace zůstává eutanazie neetickým jednáním, které musí být lékařskou obcí striktně odmítnuto (World Medical Association, 2013). Přesto pomalu přibývá zemí, které přijímají legislativu ohledně eutanazie a zejména asistované sebevraždy jako legálního způsobu ukončení života. Podrobná analýza zkušeností z těchto zemí by měla přinést odpověď na otázku, zda legalizace eutanazie splnila očekávání zákonodárců, nebo zda rozehrála nebezpečnou hru, jejíž výsledek a dopad na společnost lze jen těžko odhadovat.