Abychom porozuměli tomu, oč vlastně trpící člověk prosí a po čem volá, musíme se ptát, jaké povahy je utrpení, které má být případnou eutanazií odstraněno.
Jak jsme výše zmínili, dostupné údaje ukazují, že hlavním motivem, který vede k žádostem o eutanazii, není bolest, která je dnes v naprosté většině případů velmi dobře zvladatelná, ale jiné důvody: strach ze ztráty schopnosti vykonávat aktivity, které život činily příjemným, obava z nesamostatnosti, ze ztráty důstojnosti a z toho, že budeme druhým na obtíž. To, čeho se bojíme, je tedy především utrpení, které je bytostně spojeno s umíráním samým, s osamělostí a bezmocností.
V souvislosti s umíráním se objevuje strach z vlastní bezmocnosti, strach z bolesti, strach ze ztráty důstojnosti, strach z toho, že budeme na obtíž, a strach z konce života. To jsou také nejčastější důvody, proč lidé žádají o eutanazii.
Umírání je zvláštní děj: setkáváme se v něm s konečností, křehkostí a v jistém smyslu bezmocností našeho života. A možná právě toto setkání je to, z čeho máme především strach a co odmítáme přijmout. V křehkosti náš život začíná, v křehkosti většinou i končí. Přesto může být umírání vyvrcholením, završením života. Toto završení se neděje v běhu a tělesném výkonu, ale právě v tichu a vytrvání, ve vztazích, ve smíření, v nadhledu – v tom, co nezměříme, nevidíme, nenahmatáme. Přesto však právě zde lze zahlédnout smysl našeho života z nové perspektivy. Souběžně se sledováním společenské debaty o eutanazii či studiem zákonů a statistik je proto na místě pohlédnout do tváře strachu, který je sice tváří v tvář smrti pochopitelný, často však je špatným rádcem.
Zastánci eutanazie často operují nesnesitelnou bolestí jako základním argumentem pro ukončení života. Je to pochopitelný argument: každý bolest známe a nechceme ji zažívat, všichni na takový argument slyšíme, každý k němu umíme něco říci.
Ve skutečnosti je bolest v diskusi o eutanazii jen slabý argument. Při možnostech současné medicíny je většina bolestí léčitelná a nikdo nemusí trpět nesnesitelnou bolestí. Argumentovat bolestí je na jednu stranu liché: odvádí to pozornost od skutečných problémů, které je třeba promýšlet a řešit.
Na druhou stranu má argument bolesti své opodstatnění: poukazuje totiž na skutečnost, že je stále mnoho nemocných, jejichž bolest není správně léčena, ačkoli by to bylo při současném stavu medicíny možné. Tato skutečnost je smutná, řešením je však dobrá léčba bolesti, nikoliv usmrcení špatně léčených pacientů.
Hledíme-li na člověka v kontextu celé jeho existence na světě, musíme se ptát, co to je lidská důstojnost, která má být chráněna, na čem je tato důstojnost založena, případně jakým způsobem bychom o ni mohli přijít. Pokud o ní vážně uvažujeme, vidíme, že vychází z naší podstaty, z toho, že jsme samostatnými, jedinečnými bytostmi. Přirozeně jimi chceme zůstat až do konce svého života.
Tuto bytostnou důstojnost člověka nelze ztratit tím, že jsme trvale odkázáni na invalidní vozík nebo nemocí upoutáni na lůžko, že vypadáme nevzhledně, že nejsme schopni plně kontrolovat své fyziologické funkce či že nemůžeme dělat vše, co jsme byli zvyklí dělat dřív. Důstojnost nemůžeme ani vyvozovat z toho, že o sobě dokážeme rozhodovat. Novorozenci či malé děti také nemohou činit rozhodnutí, ale na důstojnosti lidských bytostí jim to neubírá. Důstojnost člověka je naopak výzvou k tomu, abychom ji střežili a zachovali i tehdy, kdy člověk zestárne, zeslábne, trpí a neobejde se bez pomoci.
Strach ze ztráty důstojnosti je pochopitelný, nicméně ani od něj nás zkratkovité řešení nezachrání – zabití člověka ve stavu utrpení a ponížení není rozhodně něčím důstojným. Přesto data ukazují, že více než polovina žádostí o eutanazii je právě z důvodu pocitu ztráty důstojnosti (Chambaere a kol., 2010).
Měli bychom naopak napřít síly k tomu, aby byla důstojnost bezmocných a umírajících chráněna. Máme jim vždy nabídnout takovou péči, která jim potvrdí a zachová jejich důstojnost vyplývající z toho, že jsou jedinečnými lidskými bytostmi.
Zkušenost kvalitní péče o umírající říká, že svoji důstojnost vidíme v očích těch, kteří se o nás starají: pokud se zděšeně odvracejí, je to přesně to, čeho se bojíme – bojíme se, že jsme přestali být (pro ně) člověkem. Pokud naopak přicházejí s laskavou pomocí a ptají se, čeho je nám třeba, cítíme, že jsme lidmi, a proto stojíme za to, aby nám bylo pomoženo.
Péče o dlouhodobě a těžce nemocného člověka není snadná a může být vyčerpávající. Je proto pochopitelné, že právě tady se může rodit volání po tom, aby přišel konec, aby obě strany byly vysvobozeny. Opět je třeba hledat příčiny tohoto volání a možnosti účinné pomoci.
Naše společnost má v tomto ohledu veliký dluh: informovanost a podpora pečujících o těžce nemocné je malá a nedostatečná, jejich beznaděj a vyčerpání pak snadno dopadají na pacienty, kteří jsou s nimi úzce svázáni.
Další vážnou příčinou je naše výše zmiňovaná nevyrovnanost s konečností lidského života, se slabostí, s utrpením. Dokážeme se oddaně po léta starat o naše malé děti, které jsou na začátku života na nás zcela závislé a nesamostatné. Neumíme však věnovat velmi podobnou péči svým umírajícím rodičům a prarodičům, neboť za dveřmi stojí to, čeho se sami bojíme a na co nejsme připraveni: smrt. Pokud se však k takové péči odhodláme, často zjistíme, že nám přinesla mnoho dobrého a vzbudila v nás snad i odvahu přijmout péči o nás samé, až přijde náš čas.
Součástí mnoha kultur je vědomí, že náš život je konečný, že však je nesen hodnotami, které nás přesahují a zůstávají pro nás do značné míry tajemstvím.
Naše společnost snad tyto hodnoty sice teoreticky respektuje, prakticky však o ně příliš nepečuje. Ty příjemnější (narození, lásku, krásu) si přivlastnila, byť je někdy zbavila jejich tajemství a hloubky. Ty nepříjemné (smutek, svědomí, umírání, smrt) vytěsnila a zavřela za nimi dveře. Za dveře nevidíme a strach z toho, co je za nimi, tedy přirozeně roste. Přitom za dveřmi zůstalo nejen to, co by nám mohlo od strachu pomoci, ale dokonce i to, co by zpětně dokázalo proměnit náš život k lepšímu.
Za dveře jsme zavřeli možnost pomoci blízkému člověku, když je mu těžko – a tedy i obyčejnou radost z toho, že jsme pomohli.
Jsme zaskočeni, když nám zestárnou rodiče a potřebují péči podobnou té, kterou jsme od nich samozřejmě přijímali, když jsme byli dětmi: neumíme je přebalovat, krmit, dávat jim napít.
Zbavili jsme sebe i naše děti zkušenosti s dobrou péčí a s rozloučením. Zbavujeme se možnosti prožít zkušenost, že poslední dny jsou důležité, že posledních pár slov nám může přinést naději a útěchu, že pokojná tvář zemřelého nám může přinést úlevu a radost z dobře prožitého posledního společného času. Zavřeli jsme za dveře závěr svého života a voláme, aby někdo tento jeho divný kus (a pokud možno bez nás) bezbolestně odkrojil. Voláme po eutanazii.
