Argumentů pro legalizaci eutanazie a asistované sebevraždy je celá řada, vycházejí však především ze dvou základních argumentů.
Prvním je přesvědčení o autonomii každého člověka. Zjednodušeně řečeno: každý člověk má právo volit pro sebe takový způsob života (a tedy i smrti), který si sám určí. Do tohoto jeho rozhodování, pokud jím neomezuje druhé, mu nemůže nikdo jiný zasahovat, ať už jednotlivec, či stát (například v podobě zákonů). Druhým je pak přesvědčení, že volání člověka, který trpí bolestí a žádá druhého člověka, aby mu pomohl ukončit jeho život, musíme brát vážně.
Tato argumentace říká, že člověk je autonomní bytost a že v rámci určitých mezí má svrchované právo nakládat se svým životem tak, jak uzná za dobré.
Autonomie je skutečně jedním z důležitých základů naší současné západní pluralitní společnosti a argumentaci z ní vycházející není možné jednoduše odbýt. Na druhé straně se však v současné diskusi o eutanazii autonomie chápe často velmi zjednodušeně. Autonomii totiž mnozí rozumějí jako právu nebýt omezován jakýmikoli nároky či obecnými zákony, v nejjednodušší podobě pak jako právu dělat to, co se člověku zlíbí.
Takto zjednodušeně pojatá autonomie nemůže být ovšem základem ani individuálního života, natož obecného právního řádu. Její plné uplatnění by bylo naprosto neudržitelné.
Skutečná debata o eutanazii založená na autonomii by tak musela vyjít z úvahy o tom, co vlastně tato autonomie je, jaké jsou její předpoklady a meze a kde by tato zjednodušeně pojatá autonomie mohla ohrožovat jiné, neméně důležité hodnoty. Proto je také zapotřebí se ptát, jaké jsou ony rámce, v nichž člověk může svobodně nakládat se svým životem. Jedním takovým rámcem nepochybně je, že člověk nemůže se svým životem nakládat tak, aby omezoval druhé. Je však otázka, zda samo pojetí autonomie není založeno ještě na jiných nevyslovených předpokladech.
Není takovým předpokladem například to, že autonomie nesmí ohrožovat samu sebe a své vlastní podmínky? Již Immanuel Kant, od něhož se novověké pojetí autonomie odvíjí, se například snažil ukázat, že autonomie se nemůže stát základem pro ospravedlnění sebevraždy, ale že z ní naopak vyplývá mravní nepřijatelnost sebevraždy. Podle Kanta totiž autonomie spočívá v tom, že člověk je rozumná bytost, jejíž dobrý život nemůže být založen na individuálních sklonech a tužbách, ale na tom, co je pro všechny rozumné bytosti společné. To, čím se má řídit můj život, není tedy mé individuální momentální přání či strach, ale to, co by se mohlo stát obecným pravidlem a zákonem.
Člověk je autonomní a svobodný právě tehdy, když není „otrokem“ svých tužeb a bázní, ale když se nad ně povznáší tím, že se řídí zákonem, který si sám klade a který může platit obecně. Právě na této svobodě se také zakládá pravá důstojnost člověka. Ačkoli tedy může být sebevražda v individuální situaci pochopitelnou reakcí, nemůže být tím, co mohu jako autonomní bytost chtít. Sebevražda se nemůže stát obecným pravidlem.
Eutanazie se od sebevraždy odlišuje tím, že není záležitostí jednoho člověka. Je totiž vůbec možné na základě autonomie chtít po druhém člověku, aby ukončil můj život? Je možné takto zkombinovat zjednodušeně pojatou autonomii s právem na to, aby mi druzí lidé umožnili má přání uskutečnit? A nehrozí v případě eutanazie, že se z práva na rozhodování o vlastním životě stane právo zavazující druhé, aby mi pomohli zemřít, a právo přesunout tak značnou část tíhy za uskutečnění vlastního rozhodnutí na druhé? Neplatily by tedy v případě eutanazie ještě více než v případě sebevraždy ony již v antice se objevující námitky, které v sebevraždě vidí sice možná pochopitelné, nakonec však příliš zjednodušující a v jistém smyslu i zbabělé řešení?
Za současným rozšířením představy o nezbytnosti eutanazie tak stojí snaha moderního člověka spojit paradoxně dvojí: na jedné straně vzít svůj život plně do svých rukou, na druhé straně však odpovědnost za toto převzetí přenést prostřednictvím toho, co mu nabízí civilizace a moderní medicína, na jiné.
Poněkud zkratkovitě řečeno: tak jako máme v případě nemoci k dispozici odborníky na její zvládání, tak chceme také v případě blížící se smrti mít odborníky na umírání, kteří nás za pomoci svých farmak a dalších prostředků provedou umíráním co nejrychleji a nejlehčeji.
Druhý argument apeluje na soucit s druhým člověkem a na právo člověka na pomoc, často je však bohužel také užíván ve zjednodušené a utilitární podobě.
Na tomto argumentu se přitom poměrně přesvědčivě ukazuje, že eutanazie není čistě individuální záležitostí, pro jejíž realizaci by autonomie jedince mohla být jediným východiskem. Vychází totiž zřetelně z přesvědčení, že náš život se odvíjí ve vztazích, že nežijeme izolovaně a že jsme druhým zavázáni čímsi, co nelze redukovat na naše vlastní přání.
Strach, nejistota a volání o pomoc jsou patrně důvodem každé žádosti o eutanazii. A volání o pomoc v situaci těžkého utrpení nemůžeme prostě ignorovat. Odpovědí na takovou prosbu nemůže být odmítnutí s odůvodněním, že nám to právní řád, lékařská etika, naše svědomí či náboženské přesvědčení nedovoluje. Odpovědí musí být pokus o skutečnou pomoc.
Prvním krokem musí být snaha porozumět tomu, co se skrývá za tím, když náš blízký či pacient žádá o eutanazii, jaké je jeho skutečné přání. Vyčerpali jsme všechny ostatní možnosti pomoci? Nevnucujeme mu nějaká svoje řešení, o která nestojí? Víme, v čem opravdu potřebuje pomoci?
S těžkou nemocí či blížící se smrtí přichází přirozeně strach a úzkost. Strach ze samoty, bolesti, ztráty důstojnosti. Úzkost vyplývající z pocitu prchavosti a nesmyslnosti lidského života. Naslouchali jsme dost pozorně úzkostem, často nevysloveným, ba nevyslovitelným? Ptali jsme se poctivě? Pokud ano, učinili jsme první kroky na cestě pomoci. Dalšími pak by mělo být ujištění, že umírající nebude sám, že jej máme rádi a že i jako člověk křehký a nemohoucí má na světě a v našem životě své důležité místo. Můžeme rozmlouvat o jeho životě, hledat v něm to dobré, ohlídat jeho tajemství, pomoci nést zklamání. Můžeme se pokusit pomoci vyřešit to, co druhého tíží.
Naše úvahy o eutanazii by měly vždy vycházet ze zamyšlení nad otázkou, zda eutanazie není sice v jistém smyslu pochopitelnou, nakonec však zkratkovitou odpovědí na výše zmíněné volání o pomoc. Skutečná pomoc by ale měla vypadat jinak, než dílčí řešení následků. Měla by se ptát po příčině. Jinak sotva může být v takové situaci pomocí v pravém slova smyslu.
Hlavní problém skrytý za ochotou legalizovat eutanazii je bezradnost a strach z lidské konečnosti a smrtelnosti.
Za narůstající ochotou naší společnosti legalizovat eutanazii stojí patrně i to, že si nevíme rady s naší konečností a smrtelností, že nedovedeme přáním, prosbám a potřebám trpících a umírajících naslouchat a porozumět a že jim neumíme pomoci tak, abychom jejich utrpení odstranili, zmírnili či proměnili. Sami se totiž utrpení a smrti bojíme, nevíme si rady. Smrt jsme vyhnali ze svého života, ale ona na jeho konci přece stojí a my jsme tím zaskočeni. Tváří v tvář smrti jsme bezradní. Také umírání se toužíme vyhnout, protože nás upomíná na naši křehkost, zranitelnost, konečnost a závislost.
Z tohoto pohledu eutanazie není pokusem vzepřít se moderní technické medicíně s jejími obrovskými schopnostmi léčit a prodlužovat náš život, ale spíše snahou rozšířit působnost této mocné medicíny z oblasti léčby na oblast umírání a smrti samé. Snažíme se za nejmodernější medicínu ukrýt, místo abychom přijali fakt, že jsme konečné bytosti. To je nepochybně náročnější a bolestnější, ale také případnější a může to přinést leccos dobrého.
Ohromný a ohromující rozvoj lékařské vědy v minulém století v nás vzbudil skutečně veliké naděje. Dokážeme vyléčit nemoci, na které lidé po staletí umírali, zachraňovat a prodlužovat životy, zásadně ulehčovat od krutých bolestí. Smrti a umírání jsme se však nezbavili. Stále tu jsou jako kdykoli předtím a stále, ať chceme nebo nechceme, obracejí náš pohled na celý náš život a na jeho smysl.
Chceme-li účinně pomáhat svým blízkým, chceme-li i sami důstojně umírat, budeme se muset snažit vyrovnat se svojí konečností.
S trochou nadsázky lze říci, že přijetí křehkosti a utrpení, které s umíráním a smrtí souvisejí, je nejen základem účinné pomoci, ale i základní podmínkou pro naši platnou a moudrou účast v diskusi o eutanazii.
